O ukradené československé revoluci z roku 1989, směřování ČSSD k lepšímu

O ukradené československé revoluci z roku 1989, směřování ČSSD k lepšímu

Dovoluji si upozornit na vynikající sondu do kořenů polistopadového vývoje v Československu, která v mnohém pojmenovává příčiny přetrvávající společensko-politické frustrace naší společnosti. Dne 10. dubna publikoval Jan Čulík v internetovém periodiku Britské listy úvahu nad knihou Jamese Krapfla: „Revolution with a Human Face. Politics, Culture and Community in Czechoslovakia, 1989-1992“. Ithaca a Londýn. Cornell University Press, 2013. (v českém překladu bude vydáno vydavatelstvím Rybka Publishers). Celý článek je dostupný na: https://www.blisty.cz/art/72847.html; dovolím si proto jen krátké shrnutí hlavního myšlenkového bodu.

James Krapfl popisuje jednotlivé fáze sametové revoluce a mechanismy moci, kterými byla utvářena. V prvních měsících se jednalo o spontánní hnutí širokých mas, jejichž základním požadavkem byl návrat k prosté lidské slušnosti, otevřené společnosti, která může aktivně utvářet chod státu a podobu politiky (tedy negovat tuhý stranický systém založený na izolované moci jedné či více stran), transformace nefunkčního socialismu do podoby sociálně spravedlivého, demokratického a hospodářsky efektivního systému (nikoliv však neregulovaného kapitalismu – tuto skutečnost dokládá autor „tvrdými“ fakty sociologických průzkumů).

Logickým vyústěním těchto požadavků pak bylo založení Občanského fóra (OF), jako skutečně všelidové a maximálně otevřené platformy pro všechny. Velmi brzy však v OF, potažmo celé společnosti, začaly působit úzké zájmové skupiny, které záhy posunuly politiku do de facto předlistopadových podob, tedy k systému založenému na politických stranách izolovaných od občanského života a postupně zcela přebírajících moc. Hmatatelným produktem těchto tendencí pak byl brzký rozpad OF a založení Občanské demokratické strany v čele s Václavem Klausem, ale také například eliminace populárního (rozuměj politicky nebezpečného) Alexandera Dubčeka a prosazení Václava Havla na post prezidenta (podrobněji viz odkazovaný text).

Tuto analýzu však nesmíme chápat jako pouhou sondu do historie naší vlasti, ale měli bychom ji mít na paměti i jako jisté poučení při politické činnosti v současnosti. ČSSD, jakožto jedna z dlouhodobě nejsilnějších stran, se přirozeně neustále musí vypořádávat s dilematem velké strany se zavedenou a propracovanou vnitřní strukturou (svádějící však mnohdy právě k oné uzavřenosti) a zároveň s požadavkem otevřenosti a voličské atraktivitě směrem k široké společnosti. Přes dvacet let polistopadového vývoje byla tato skutečnost spíše v rovině ideové, mnohdy až „kavárenské“ debaty.

V důsledku zásadních změn politické struktury, kterými prochází v současnosti nejen Česká republika, ale i další evropské země (rozpad či propad „tradičních“ politických subjektů, nárůst populismu, vznik nových hnutí s rostoucím potenciálem atd.), však čelí sociální demokracie nové situaci, ve které dosavadní postupy, zvyklosti, struktury aj. již nemusí platit, a strana se může velmi lehce ocitnout na okraji společenské a tím i voličské atraktivity.

Jedinou možností, jak tomu zabránit, je začít nejen mluvit, ale především myslet a konat jazykem a potřebami občanů. Tento úkol je však velmi nesnadný, často uvedená snaha (pokud se objeví) sklouzne do roviny prázdné volební fráze. Pro její úspěšné zrealizování je nezbytné eliminovat vnitrostranický boj o moc, doprovázený utužováním stranických oligarchií, a naopak začít chápat činnost politika jako odbornou, erudovanou práci, ve které nezáleží ani tak na tom co dotyčný vykoná pro stranu samotnou, ale spíše pro všechny občany, kteří by měli být díky svému volebnímu právu nejvyššími držiteli moci ve státě.