ČSSD je s námi už 135 let

ČSSD je s námi už 135 let

Historie ČSSD (1878 – 1989)! Stává se neblahou tradicí, že se směšují pojmy: socialismus, komunismus a boj za sociální a politická práva.

Nástup kapitalismu a vítězství buržoazie v zápase proti feudální společnosti, přibližně v polovině 19. století, přinesly vytvoření dělnické třídy. Třídy, která vytváří materiální hodnoty společnosti, ale proto, že je zbavena výrobních prostředků, je nucena prodávat svou pracovní sílu za mzdu. Velice rychle si dělnická třída uvědomila nutnost organizace v zápase o lepší pracovní a životní podmínky. Také i české dělnické hnutí vyrůstalo postupně z obecného národního hnutí, které poprvé rozvinulo svůj politický program v roce 1848 a v druhé polovině šedesátých let 19. století.

Katalyzátorem tohoto procesu byl vývoj západoevropského dělnického hnutí, který vyústil v založení dělnického sdružení - První internacionály roku 1864 a posléze kulminoval bouřlivými událostmi spjatými s Pařížskou komunou na jaře 1871. V roce 1874 se zástupci českých dělnických spolků zúčastnili zakládání celorakouské Sociálně demokratické strany, ale již o čtyři roky později 7. dubna 1878 si organizační důvody vynutily založení samostatné Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku. Už v té době disponovala strana několika svými časopisy – Dělnické listy a Budoucnost.

Když se ve sporých břevnovského výjezdního hostince U Kaštanu 7. dubna 1878 scházeli nepočetní delegáti ilegálního ustavujícího sjezdu české zemské organizace sociální demokracie českých a rakouských zemí, nemohl nikdo z nich tušit, k jaké důležité události tím dávají podnět.  Uplynulo teprve šest let od zformulování nejstaršího českého sociálně demokratického programu, jen měsíce je dělily od vyzrazení místa i průběhu sjezdu a hned na počátku nového desetiletí byla tato zakladatelská generace vůdců smetena vlnou vykonstruované perzekuce a hnutí samo bylo zahnáno na pokraj zániku.

Nebylo to v našich dějinách poprvé ani naposled. Historie pěti obnov naší strany je anabází utrpení, lidského heroismu, ale i důsledné houževnaté drobné politické práce, v níž se ideje českého národního hnutí organicky snoubily a snoubí s drsnou historickou zkušeností. Straně se podařilo přežít první desetiletí, poznamenané policejními perzekucemi, úřední šikanou, první vlnou politických procesů proti sociálním demokratům a vnitřními rozbroji. V letech devadesátých získala česká sociální demokracie dominantní postavení mezi dělnictvem a významnou částí inteligence.

Po úspěchu prvomájových oslav v roku 1890 začalo období politického rozmachu sociální demokracie v českých zemích. Zakládaly se dělnické spolky, z nichž se mnohé staly místními organizacemi. Při sociální demokracii působilo mj. samostatné Odborové sdružení českoslovanské, osvětová a vzdělávací Dělnická akademie, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Svaz sociálně demokratických studentů, Ústřední svaz českých družstev, podnikatelská organizace Svaz socialistických obchodníků a živnostníků a řada dalších organizací.

V dubnu roku 1897 začalo vycházet Právo lidu, jako první deník sociální demokracie. V roce 1905 se sociální demokracii podařilo prosadit všeobecné hlasovací právo, což využila s úspěchem ve volbách v roce 1907, kdy českým poslancům připadlo 24 mandátů z 87poslanců vídeňského parlamentu. Objekt pozdějšího Lidového domu v Praze vlastnilo do roku 1907 Tiskové a stavební družstvo dělnické, které patřilo sociální demokracii. Část kupní ceny uhradilo Právo lidu, část věnovaly odborové svazy a nejmenší díl pocházel z tzv. haléřového fondu dělníků.

Do Lidového domu v Praze bylo přeneseno vedení sociální demokracie a bylo zde i sídlo různých odborových, kulturních, tělovýchovných a družstevních organizací. Od roku 1911 se v nové tiskárně tisklo Právo lidu, časopisy a knihy. Další období vývoje strany poznamenalo dramatické období roku 1919: V březnu roku 1919 se oddělila skupina nacionalistická skupina a založila Socialistickou stranu československého lidu pracujícího. V prosinci roce 1919 se zformovala uvnitř strany marxistická levice vedená B. Šmeralem a A.Zápotockým. Rozkol ve straně vyvrcholil v květnu roku 1921 vytvořením KSČ a přinesl oslabení levice v politickém spektru. Po těchto nepříznivých událostech byla sociální demokracie a celá levice oslabena.

Celá dvacátá léta se nové vedení v čele s A.Hamplem snažilo získat zpět voličskou přízeň. V lednu  roku 1928 se ČSSD na smíchovském sjezdu sblížila s Německou sociální demokracií. Byl vytvořen tzv. sjednocovací výbor a od této doby obě strany v základních otázkách postupovaly společně. V září roku 1930 na 16. sjezdu byl přijat nový program s důležitým bodem, kde se strana zřekla marxismu! Program a cíle sociální demokracie byly jednou z hlavních opor demokratického systému předmnichovské republiky. V období světové hospodářské krize na počátku 30. let svým politickým vlivem a činností odborových svazů minimalizovala ničivé důsledky krize na životní úroveň pracujících vrstev.

Po mnichovském diktátu, když se změnily státoprávní a politické poměry, se vedení strany rozhodlo dobrovolně stranu rozpustit. Dne 25. října 1939 vystoupila z rozpadající se Socialistické internacionály a 18. prosince 1938 došlo k její likvidaci. Vedení vytvořilo základy nové strany s názvem Národní strana práce. Koncem března roku 1938 však byla rozpuštěna i ona. V době německé nacistické okupace přešla sociální demokracie do ilegality. Její přední pracovníci vytvořili, spolu s dalšími organizacemi, odbojový Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ a s odborovými svazy železničářů, poštovních zaměstnanců aj., Ústřední vedení odboje domácího. Postupně však byly tyto organizace němci odhaleny a řada sociálních demokratů byla vězněna v koncentračních táborech.

Z devatenácti předválečných členů vedení strany jich bylo 12 uvězněno a 7 z nich zahynulo. Na nacistických popravištích skončilo svůj život 8 sociálně demokratických poslanců a 3 senátoři. Mnozí členové strany odešli do exilu, aby se podíleli na zahraničním odboji a zastupovali sociální demokracii v československé exilové vládě a ve Státní radě. Po osvobození na jaře roku 1945 Československá sociální demokracie obnovila svou činnost jako jedna ze složek Národní fronty. Již od května 1945 probíhal konflikt mezi zastánci úzké spolupráce s komunisty (Z. Fierlinger) a zastánci ideové, politické a organizační samostatnosti (V. Majer, I. Dérer).

Po komunistickém puči v únoru 1948 definitivně zvítězila první skupina, když se Fierlinger - na sjezdu v roce 1947 odstavený - nelegitimně vrátil do čela strany. Záhy došlo k protiprávnímu ukončení její činnosti tzv. sloučením s KSČ v červnu 1948, dosaženému v rozporu se stranickými stanovami. Přes 200 tisíc z tehdejších 370 tisíc řadových sociálních demokratů poté odmítlo podepsat slučovací přihlášku. Díky funkcionářům a členům strany, kteří odjeli do exilu, ČSSD nikdy nepřerušila svou činnost. Již v dubnu 1948 ustavili exiloví představitelé v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Nehledě na těžké pronásledování nevyhasla sociálně demokratická myšlenka ani v domácím prostředí, jak prokázala mj. vlna dělnických stávek roku 1953 a druhá vlna procesů se sociálními demokraty v letech 1954-1955 v rámci komunistického boje s tzv. sociálním demokratismem. Několik sociálních demokratů bylo v padesátých letech popraveno; vůdčí účastníci pokusu o založení ilegální Československé nezávislé sociální demokracie, V. Dundr a prof. Z. Peška, byli odsouzeni v procesu s M. Horákovou v červnu 1950 k trestům odnětí svobody na patnáct, resp. dvacet pět let.

V době vrcholícího demokratizačního procesu na jaře 1968 se skupina někdejších sociálních demokratů, tvořená vesměs nedávno propuštěnými politickými vězni, pokusila obnovit činnost strany, poukazujíc na skutečnost, že její likvidace před dvaceti lety byla neplatná. V dubnu 1968 se ustavil pětičlenný přípravný výbor pod předsednictvím Z. Bechyně a byly navázány kontakty mezi domácí a exilovou sociálně demokratickou reprezentací. Možnost obnovy strany, by znamenal průlom do mocenského monopolu komunistů. Proto strana narazila na odpor konzervativních i části progresivních sil v KSČ a vyvolala ostré útoky sovětských představitelů; zároveň však získala podporu široké české demokratické veřejnosti včetně mnoha kulturních osobností.

Na počátku sedmdesátých let došlo k regeneraci exilové Československé sociální demokracie, zčásti posílené o nové osobnosti z řad posrpnové emigrace. V září 1973 se uskutečnilo první plenární setkání československých sociálních demokratů v exilu, mající charakter mimořádného sjezdu strany. V létě 1978 byly uspořádány oslavy stého výročí založení české sociální demokracie v Curychu a zahájeno vydávání obnoveného tiskového orgánu strany, čtvrtletníku Právo lidu, redigovaného J. Loewym. V srpnu 1983 se konal XXII. sjezd exilové ČSSD v Curychu, v červnu 1989 pak XXIII. sjezd v Heidelbergu.

Zatímco exilová strana udržovala kontinuitu Československé sociální demokracie na mezinárodním fóru, ve vlasti působila skupina „nezávislých socialistů" v čele s R. Battěkem, hlásící se k zásadám Socialistické internacionály a stojící na platformě Charty 77, a vedle ní skupina předúnorových sociálních demokratů, vedená S. Klabanem a B. Nedbálkem. Obě skupiny měly spojení s exilovou sociální demokracií.

Hned v listopadových dnech roku 1989 byl ustaven přípravný výbor obnovy sociální demokracie, v čele s předsedou S. Klabanem a tajemníkem B. Nedbálkem, který řídil stranu až do řádného XXIV. sjezdu. V prosinci 1989 vyšlo první číslo obnoveného Práva lidu. Sociální demokracie byla obnovena na XXIV. obnovovacím sjezdu ČSSD 24. – 25. březnu 1990 v Praze-Břevnově. V únoru r. 1993 byl na sjezdu změněn název strany na Česká strana sociálně demokratická.